Kdo by to měl vědět líp, než my z gastronomie. Když se podívám zpátky, vydržel jsem toho taky celkem dost. Ale co, alespoň se člověk pořádně zasmál.

 

Jako třeba tenkrát!

Táhneme s klukama už pátej tejden v kuse. Horko jako v pekle. V kuchyni, kde máme bejt čtyři na směně, jsme tři. Nejenom na směně. Tři kuchaři celkem! Obědy narváno, odpoledne nonstop couračka a večer... No, v Plzni kousek od náměstí, terasa narvaná, hospoda našlehaná a ve vinárně si nesedneš. Před půlnocí už sotva pletu nohama a mám sto chutí lehnout si na chladnoucí gril a chrápat tu nemytej do rána.

 

 

Máme naštěstí bezva šéfa, kterej má rád humor sušší než martini agenta 007.  Přijde a bez mrknutí oka mi povídá: 

"Filipe, víte, co mě stejně nejvíc sere?"

"Nevím, šéfe." 

Nejspíš nám přišel vyslovit lítost, jak se tu honíme na krev zplavený jak koně od nevidím do nevidím. Lidi totiž nejsou. Nebo jsou, ale nejsou to moc lidi. Pokud se někdo přijde zeptat na práci, je to buď feťák, netáhlo, idiot nebo kombinace těchto typů. 

"Filipe, nejvíc mě sere, že vás teď nemůžu nikoho preventivně vyhodit," zahlásí šéf přes výdej, aby mě nechal  zbořeného zabalit si nože, popřemýšlet o sebevraždě a odkráčet do sprchy.

 

 

Směju se tomu ještě dneska, není nad to mít fajn majitele. To pak pro něj umřete mnohem šťastnější, než kdyby to byl nějakej blbec. A tohle byl jeden z mých dodnes nejoblíbenějších. Pokud ta historka působí na někoho dramaticky, o víc než srandu skutečně nešlo! Nikdy jsem ve skutečnosti neměl pocit, že jsem mu jako zaměstnanec u zadku.

 

Tak nějak si myslím, že o tom to je. Ani šichta od pěti od rána do noci není dlouhá, když máte pocit, že to má smysl. Že někam patříte. To vás můžou klidně celej den točit biomatky a jejich rozmazlení haranti. Vypeče vás dodavatel a v největším fofru přijde hygiena, ale vy víte, že to nepustíte. Chlámete se každý xovině jako debil, a za svý kolegy, když je třeba, budete dejchat - o kolegyních nemluvě, ale nechtěl jsem do toho tahat sex :D.

 

 

Kdo nezažil nepochopí. Kdo zažil, má na co vzpomínat.

 

A jestli mě zpětně něco mrzí?

No hlavně to, že v devadesátkách byl mobil předraženej kufřík bez foťáku. Ty selfíčka a momentky z těch dob světu zkrátka chybí.

 

Taky často myslíte na pracovní zážitky z minulosti? Podělte se!

Díky a ahoj!

Váš Filip

Filip Vracovský

Fotografie: lustrační pod licencí C00