"To máme konečně teplo, co? Taky jste se tak těšil?" rozjásaně konstatovala sousedka, když jsem se potácel po čtrnácti hodinách v kuchyni domů a snažil se neumřít. V takových dnech člověk pochopí, že mu kdysi lhali. Prý "budeš v teple a budeš mít co jíst". Nic není dál pravdě, než tahle pověra o kuchařích (a lidech z gastronomie vůbec), která panuje v širokém povědomí. 

 

Co na tom, že kuchař v kobce pět krát pět metrů s grilem, režonem, konvektomatem, pastavarem a slabým odvětráváním pociťuje trošku víc než jen příjemné teploučko. Jeho milé kolegyně a kolegové na place zase zažívají pocit sytosti, jen když se jim povede v nestřeženém okamžiku sezobnout naservírovaný hranolek.

 

 

Popravdě tady mají kuchtové výhodu. Hlad je převlečená žízeň a ta se dá krásně tlumit všudy dostupným pivákem nebo flaškou zašitou v mrazáku. Přitom na ně není tolik vidět jako na obsluhu a umí toho využít.

 

Ty z vás, kdož nejsou z oboru, bych proto poprosil o trošku shovívavosti, pokud uvidíte celý personál restaurace poskakovat mezi blesky v provazech deště, když venku řádí bouřka. Chodit kuchaře nebo obsluhu ve stylu "naprcaný kačer", protože opruzenina není nic příjemného. Případně až se někdo z personálu přestane v křeči válet po zemi a definitivně vytuhne. Aspoň nekopejte do jeho mrtvoly, aby vám konečně přinesla účet.

 

 

No a z trochu vážnějšího soudku: Je to paráda věnovat se oboru právě dneska, přes veškeré krize, potíže a podobné zhůvěřilosti. Mám na mysli ten obrovský sortiment a a zdroje inspirace k tomu, co v těch parných dnech hostům nabídnout.

 

Těžko uvěřit, že ještě za mého mládí měl kuchař maximálně šišku sádla, česnekovou pastu, papriku, vyčichlej pepř, kmín a sušenou majoránku. Jak snadno lze dneska sehnat suroviny, z kterých můžete střihnout výbornou Itálii. Nebo kolik je kolem krásnejch salátů a bylinek. Někdy mám dojem, že se mě při návštěvě u jejich pěstitelů zmocňuje z těch barev a vůní něco mezi náboženským třeštěním a erotickou přitažlivostí!

 

 

Chovatelé masných plemen pak znají rodokmeny svých "svěřenců" zpaměti a řezníci se čím dál víc učí, jak nechat maso správně uzrát. Sýry a mléčné produkty s regionálním puncem už dávno nejsou jen nesplnitelným snem.

 

Pokud přesto chce člověk přesto občas zařadit nějaké exoty - není to tak dávno, kdy jsem třeba okru musel jet koupit do pražské Sapy (to si zase mic nestěžuju, vždyť Sapa je doslova ikonické místo pro milovníky jídla). Dneska už je x dodavatelů, kteří vám seženou i větší divočiny.

 

 

Díky internetu můžeme sdílet inspirace , inovace a informace mnohem snáz než na počátku milénia. Takže z jedné strany je ta doba dneska těžká v tom, že stále častěji musíme hledat nové a nové cestičky. Na druhou stranu, a snad právě proto, je čerstvá jako ještě nikdy.

 

Díky a ahoj!

Filip

Filip Vracovský

Fotografie: Canva, AI