Dneska už ani nevím, jestli to všechno byl sen, nebo jsem si to setkání vymyslel, abych nevnímal vytahaný ruce, bolavý nohy a nakřáplou kebuli. Ale vím jistě, že něco se tenkrát stát muselo, abych neskončil jako nešťastnej úředník nebo neposlal pár lidí "pod kytičky" jako nešikovnej felčar.

 

Možná, možná jako básník bych býval taky šťastnej. Má to ale jedno velký "ale". Nevoholenej, smradlavej a opilej bych v mládí bejval často taky, jenže by nikdy nepřišlo ráno, kdy bych se jako mávnutím kouzelnýho proutku umyl, skočil do sněhobílýho rondonu a rozpálil ohně. Takový reálnější plameny než ty v srdci.

 

 

Zkrátka jednoho dne jsem ho potkal a on roztrhal mou přihlášku na gympl, aby mi řekl: "Víš, takový ty kecy, že budeš v suchu a teple, nikdy hladovej a žíznivej… Na to se vykašli, vo tom to není. Tuto jenom žvaněj starý báby, co ví vo řemesle prd!" 

 

Trošku se pousmál, dal si páva, kopnul do sebe rum a pokračoval: "Že budeš celej den u jídla ještě neznamená, že nebudeš mít hlad. Když nasereš pingla a nebudeš chtít lemtat vodu z vodovodu, tak budeš mít i žízeň. Budeš málo spát a vejplatu na hodiny radši nepřepočítávej, nemusel bys to rozchodit. Vostatní na tebe budou koukat trošku mezi prsty a kdejakej votrapa si tě bude plýst se sluhou…“

 

 

Pak se zdálo, že se trochu zasnil: "Ale nikdy nebudeš sám. Gastráci jsou zkrátka rodina (často taky jediná, která ti zbude). A kolik lidí si dneska přečte básničky těch nejlepších básníků (což ty, mimochodem, smrade, fakt nejsi)? Ale tvoje meníčka budou hltat stovky, tisíce. A desetitisíce jich taky nakrmíš. Možná to eňoňuňo pošušnáníčko, co jim budeš chystat, nevydrží tak dlouho jako socha Davida. Ale když uslyšíš tu symfonii příborů klapajích vo porcelán a uvidíš ty spokojený tlamičky… To nezažiješ ani v galerii, ani na fetu! Vostatně, jednou si na mě, kluku, vzpomeneš."

 

 

Típnul cíčko, kopnul do sebe dalšího ruma a už v úplný euforii mně to všechno dopověděl: "Jo. V kuchyni to někdy není snadný. Je to úděl, kde se radost a zoufalství střídaj v pravidelnejch vlnách. Ale co tě nezabije, to tě alespoň zapije. Takovou sílu emocí u pásu, kámo, zkrátka nezažiješ (a nic proti těm pásům, jenom, stejně jako gastro nejsou pro každýho). Nekecneš sebou na práh věčnosti a nezůstanou za tebou sochy, mosty, obrazy… Dokonce ani hudba po tobě nezůstane. Dnešní sláva zmizí stejně rychle jako plný talíře. Ale mít šanci bojovat o tohle všechno každej den znova a znova, to přece není vůbec špatný. Rozhodně je to lepší než chcípnout nudou s otázkou, jestli si někdy vůbec byl…"

 

 

Asi tak nějak jsem se stal kuchařem a nikdy toho nelitoval. Tady tedy trošku kecám, protože tím setkáním si vůbec nejsem jistej. A řemeslo jsem párkrát proklel. Jenže ty erupce jsou krátký a jako správná bouřka jenom pročistěj vzduch. No, já myslím, že mi rozumíte. A už si tady stejně nemůžu dál cintat pentli, potřebuju si na nás připít a ještě by mi zaskočilo…

 

Díky a ahoj!

Váš Filip

Text: Filip Vracovský, ilustrační fotografie: Canva, AI