… aneb nevím, jak dlouho byla ta mrtvola pod dřezem!

 

Znáte to. Provozní slepota je jeden z klasických jevů kterými nás oblažuje chození na dvacet až pětadvacet šestnáctihodinových směn v měsíci. Mezi klady naší práce nepochybně patří skutečnost, že vlastně žijeme několik životů v jednom. Rozdáváme tolik radosti, že měřit se s námi může možná Lionel Messi v životní formě nebo holky z protějšího privátu, když mají 

zrovna náladu.

 

Sám jsem to zažil x krát: u umyvadla se odloupla dlaždička:

"Sakra! Šéfe, musíme s tím rychle něco udělatň" "

"Jasně... Připomeň mi to ráno, Fildo. Dík."

Jenže druhý den ráno nečekaně vypnou elektřinu. Třetí den přivezou málo brambor a místo krkovičky plecko. V sobotu se pomocná vyleje tak, že se musíme podělit o úklid. No a po týdnu už není díra u dřezu tak strašná. Ta vykukující cihla a drolící se malta jako kdyby odjakživa patřily k místnímu koloritu. Tak to zkrátka chodí. Pokud věci, které nepotřebujeme přímo k práci neopravíme hned, zevšední nám i zmíněná mrtvola z našeho nadpisu. Nic nás nevyvede z klidu.

 

 

Tedy jenom do momentu, kdy nám kontrola za porušení hygieny nevysolí nějakej pěknej flastr. Ale to už je trochu jiná kapitola.

 

Proč o tom píšu zrovna dneska? Možná na mě jde trošku nostalgie z pozvolného odcházení podzimu za oknem, ze světla, kterého je každý den o trošku míň. Nelze vyloučit, že někde v zátylku mi bliká výstražné světýlko, že se blíží vánoční večírky a všechen ten běs, který je provází.

 

 

Drazí kolegové, drahé kolegyně, hlavně bych vám ale chtěl říct jedno. Snažte se netrpět provozní slepotou ve vlastním životě.

 

Někdy se necháváme natolik strhnout tempem našich životů v práci, že zapomínáme na své blízké. Bereme jako samozřejmost, že máme čas. Potkat je za týden. Za měsíc. Až bude volněji…

 

 

Jenže nikdo, kdo v našich životech figuruje, samozřejmostí není. Naše lásky, rodiče, děti, kamarádi... Snadno se může stát, že místo osobního setkání jim právě teď na Dušičky půjdeme na hřbitov zapálit svíčku. Vlastní zaslepenost nás  pak bude užírat a to člověka  dokáže udělat nadosmrti nešťastnými. Což je celkem na prd. 

 

 

Protože ani dobré jídlo, ani dobrá nálada v našich podnicích nikdy nevzniká ze soužení. Můžeme se rozčilovat, schízovat, ale někde tam uvnitř všichni potřebujeme kousek šťastnýho místa. Bez toho tepla na srdíčku to zkrátka nejde.

 

Tak si na tu "svou provozní slepotu" dávejme pozor.

 

Nicméně nechci končit tak vážně. Místo Dušiček jsem oslavil veselejší Halloween a jsem happy jak dva grepy. Ještě že tenkrát Ježíš killnul tu obrovskou dýni (nebo proč to vlastně slavíme?) a můžeme si ty podzimní plískanice udělat o velký kus snesitelnější.

 

Jako kuchař ale musím přispět ještě jednou další radou: nejlepším lékem na náchylnost k depresím v tomhle období je nějaká pochoutka na talíři. Odzvonilo salátům a letní lehké kuchyni.

 

 

Primář Filip předepisuje: silné vývary s masem, křupavá kachní stehna, slaďoučké zelí a bramborové placky. Všechno to spláchnout dobrým pivem a asi neublíží ani šťopka něčeho ostřejšího na vytrávení. Nebo máte lepší předpisy?

 

 

Díky a ahoj!

Váš Filip

Text Filip Vracovský, fotografie: AI, Canva