Když se s rozmachem internetu objevil na naší scéně foodbloger, byl to tvor zcela nevyvinutý, sotva lapal po dechu, ale již se s drzým čelem rozhodl koučovat nás, ostřílené borce v rondonech. Přesně podle hesla „Když nic neumíš, ještě pořád můžeš být kritikem“.

 

Celá řada kolegů to nesla fakt blbě. Jenže jak šel čas, pochopil nejeden našinec, že řada z těch, kdož nám do toho "kafrá", má často pravdu. Ostatně "Hlas lidu, hlas boží".

 

 

Taky v té době už většina z nás, co bereme řemeslo jako poslání, úděl, dar i prokletí v jednom, věděla, že nás dopředu neposouvá vlezdoprdelkovské plácání po zádech, ale smysluplná kritika. Stejně tak docvaklo většině foodblogerů, že vítězoslavné selfie nad hrobem posledního profi šéfa asi není to pravé ořechové, co potřebuje. Díky tomu docházelo čím dál víc k prolínání původně cizích světů, až…

 

… až napadlo některé z hobíků, že si splní sen a otevřou své vlastní kavárny, bistra či restaurace. Když si plníte sen, žijete tím 25 hodin denně, zatáhnete do něj své partnery, maminky, sourozence, vnoučata, v podstatě kohokoli. Nepotřebujete tudíž platit tolik personálu jako Fanda Vomáčka, který vedle provozuje svou restauraci, a přeplatíte mu kuchaře. Bác, oheň byl znova na střeše.

 

 

Po pár letech (podle prahu bolesti) ovšem většina z těchto hobby nadšenců končí v totálním vyhoření, často i bez peněz. S úsměvem nám na sociálních sítích sdělují, jaká to byla nádherná jízda. V zádech zabodnutej nůž reality a mimo záběr vědro slz z úplného vyčerpání. Všechno jejich utrpení navíc poslední dobou, stejně jako nám ostatním, okořenil covid.

 

 

Možná to tak nevypadá, ale ten nájezd nadšenců do naší gastronomické scény měl jedno velikánské plus, za které musíme být rádi. Konečně nám docvaklo (většinou), že důležité je nejen naše chování k zákazníkovi, ale i k vlastnímu personálu. A že to byla lekce, kterou jsme skutečně potřebovali.

 

 

Ostatně jsme na jedné lodi. Ať už jsme praxí a medailemi ověšený profesionál, chladně kalkulující obchodník nebo nadšený amatér. Na lodi, která bez spokojeného personálu půjde rychle ke dnu. Motivací takového personálu nejsou jen peníze. Práce by mu měla dávat smysl, díky kterému vezme i naše šéfovské starosti za své.

 

Díky a ahoj!

Filip

Filip Vracovský

Fotografie: ilustrační pod licencí C00