Dneska už na to úplně nevypadám, ale kdo mě zná skutečně dlouho, dobře ví, že jsem se uměl taky blbě probudit. A zhruba do třicítky jsem fakt nežil jako skaut!

 

Dva skutečný šoky z takových probuzení nemůžu pořád dostat z hlavy. 

 

 

V tom prvním příběhu jsem se probudil s ukrutným brněním v levý polovině těla. "Kur*a, infarkt v tomhle věku, to je fakt pešek!" mihlo se mi hlavou, než jsem si uvědomil, že se jedná jen o chvilkové nedokrvení přeležený ruky. Bodejť by ne, když jsem místo v posteli chrápal v práci,v lokále na židlích. To by ještě nebylo tak neuvěřitelný, nejspíš jsem se v rámci záchvatu odpovědnosti místo do postele odebral někdy nad ránem přímo sem. Od půlnoci si stejně ho*no pamatuju. "Ale kde mám, ku*va, boty a ponožky?!" zírám na špinavý hnáty. Nebudu lhát, nevím to do dneška, už jsem je nikdy nenašel!

 

 

Druhý takový probuzení jsem zažil na horách v ubikaci s kamarádem a kolegou, kterej mě po tejdnu střídal. Hlava bolí jako střep. "Proboha, proč ten Pepa dneska tak strašně chrápe?“ Sluníčko zabijácky mžourá do okna. Podle hodinek není ještě ani devět, jsem v klidu mohl ještě chrnět. Zapaluju cíčko a začínám si přehrávat včerejší noc před očima. A najednou se mi vybaví i ten dlouhej jídelák, co Pepa včera diktoval na dnešek šéfové, než jsme šli pařit. "Ku*va, Pepčo vstávej!" No, padnout jsem ho nenechal a se ctí jsme v jedenáct otevřeli. Ale zažít už bych to znovu nechtěl!

 

 

Takže ano, mám pochopení pro dny, kdy zvuk tisknoucích se objednávek připomíná spíš sbíječku vrtající hluboko do mozku, protože i zvuk kapající vody je v tu chvíli moc. Dny kdy z člověka ostré světlo dělá slepýho krtka a hodiny jdou pozpátku. Ale jak by vám všem řek' můj táta (a já se toho vždycky držel): "Když umíš chlastat, musíš umět i pracovat!"

 

 

Každopádně, pokud i vy třeba zrovna dneska trpíte (a týká se to nejen kuchařů, ale i servisu a managmentu), přeju co nejmíň hostů, kteří se budou dožadovat středně propečeného tatarského bifteku. Co nejmíň přístrojů, žárovek, kabelů a krabic, který kleknou právě dneska. Těm s terasou lze popřát (čtou-li to tu v létě nebo či v lepších klimatických podmínkách) co nejmíň hmyzu a havěti, která si rozhodne zaplavat kraula v polívce nebo servírovaných nápojích (ano, hosta který vrátil jídlo, protože mu na něm přistála včela, jsem skutečně zažil)...

 

 

A nebojte se nic. To rozchodíte. Zvlášť kuchaři. Jsme přeci bohové v rondonu!

 

Díky a ahoj!

Filip

Filip Vracovský

Fotografie ilustrační pod licencí C00