Ták, tohle je téma velký a starý zhruba jako otázka, jestli byla dřív slepice, nebo vejce!

 

Klišé č.1: Nenažranej kuchař s násobně větším platem než číšník se nadřazeně posmívá otrokům servírujícím jeho nedostižné výtvory. Bohužel, každý lichý nedostižný výtvor je přesolený. Každý sudý pak omastek přismahl a šikovně zamaskoval. Dýška jsou bídná, host poprávu nas*anej… Netřeba se s ním dělit.

 

 

Klišé č. 2: Z kuchyně frčí jedna vymazlenější bašta než druhá. Kuchař ruce vytahaný až na podlahu, chodí do práce o pěknejch pár hodin dřív než číšník, a odchází, když už nad barem vládne tma a noc. Bez velkejch příprav by to jídlo stálo za prd. Číšník se mu směje, že by se za prachy, za který vaří, ani nepřevlík. Z dýška mu ale nedá ani korunu.

 

Jo, jsou to dvě naprosto klasický situace, skoro bych se vsadil, že každej z vás jednu, nebo druhou zažil. Sám jsem viděl přeplacený kuchaře servírující takový srágory, že sebelepší pinglík na place nebyl s to jejich oběti ukonejšit. Stejně tak jako pingly drze topit i tringelt přímo určenej kuchařovi.

 

 

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že nejlepší je vytáhnout si hlavy ze zadku a spolupracovat. A proč by měl číšník alespoň část tipů do kuchyně poslat? No, protože se pak i ten nejhloupější z nás omastků začne ještě víc snažit a vyděláme nakonec oba. Je totiž jasný, že i když děláme svou práci z lásky, trocha škváry navíc nikdy neuškodí.

 

Jaký "dýška“ jsem měl já sám rád? Když si mě host pozval ke stolu a třeba i na skleničku. Každýho normálního kuchaře totiž zahřeje nejen kořka, ale hlavně možnost si popovídat o tom, jakou báječnou pochoutku to právě servíroval. 

 

 

Někdy teda musí bejt člověk tvrďák. Zamlada jsem jezdil na sezóny na hory. Večer po šichtě si mě zavolala parta rozjařenejch lyžarů: "To bylo úža… Jsem si dlouho tak nepochutnal… Copa si dáš, kámo?" Ego mi tancovalo někde u stropu: "Dal bych si fernet. To vlastně ani není chlast, ale lék!" Těšil jsem se na pimprlíka své tehdy oblíbené pochoutky. S čím jsem ale nepočítal, že nedostanu jeden, ale že mi panáka nachystá každej z týhle vypečený party. Rozhodl jsem se ale na hru přistoupit. Slil jsem panáky do třetinky (jen tak tak se to tam vešlo), kopnul to do sebe a s úsměvem odkráčel od zkoprnělých kumpánů do ledový noci plný hvězd.

 

Dneska by mě to zabilo. Vlastně mě to lehce kope jen při tý vzpomínce, haha. A jak to máte se spropitným vy?

 

Díky a ahoj!

Filip 

Filip Vracovský

Fotografie ilustrační pod licencí C00