Jó, zákazníci. Kdyby jich nebylo, to by byl ve kšeftu klídek. A taky by nám nezbylo, než se jít napást, a scházela by nám spousta srandy!

 

Když už jsem si to zaplatila

Nejradši mám, když můžete lidi krmit baštou, na kterou je člověk hrdej, a ještě si s nima pěkně o jídle popovídat. To se i já hodím do gala a v rondonu proplouvám mezi stoly, abych se nechal poplácat po zádech a ještě trochu povyrost.

 

Jednou vesele grilujeme na zahrádce. Pod stromy panuje v podvečer i uprostřed parnýho léta krásnej chládek. Grily jedou naplno, zní tklivé jadranské písně a vsadil bych se, že v nedalekým rybníku skáčou nad hladinu delfíni. 

 

Jelikož už nápor jedlíků polevil, přenechávám mladejm "černou práci“, polknu dva až tři kousky na ex (za grilem je sakra žíža) a vyrážím se promenovat mezi stoly. Máme obrovskej úspěch, což mě vůbec nepřekvapuje. 

 

 

Jako poslední si nechávám starší manželský pár. Je to krásný, když si manželé takhle vyjdou i po padesáti letech (odhaduju) a pořád jako dvě zamilovaný hrdličky. "Dobrý večer, copak jste měli dobrého a jak vám chutnalo?" culím se jak měsíček na hnoji. Paní po mě sekne pohledem: "Ty vaše stejky panáčku! No, určitě nám z toho bude tři dny špatně. Ale když jsme to zaplatili předem, tak jsem si to taky snědli…" sráží mě ta milá dáma do toho hnoje a důkladně mě v něm vyválí. Inu, tak už to někdy bývá.

 

Jak uspokojit ženu

Jiné léto, v jiném městě. Zastupuji tady jednoho z firemních šéfkuchařů a náramně si to užívám. Jezdí sem auto s čerstvejma rybama, takovou vymoženost v Plzni v té době ještě nemáme. Dneska beru mečouna a krásný mušle. Oboje píšeme na tabuli a už se hrnou první objednávky.

 

Trošku čili a citronový trávy - jó, tohle slávkám v létě fakt sluší. Máme napečený domácí bagetky, k nim bylinkový máslíčko… Sám bych si dal a pro jednou vyměnil pivo za vínko, kdybych mohl. Jdu to na plac omrknout, jak se konzumenti tvářej. Všude panuje spokojenost, stejky a ceviche z mečouna mizej fofrem. Mušle se stejně rychle transformujou do hory černýho klapajícího odpadu.

 

Rozhlížím se taky po terase. Na pětce sedí sólo MILFka, typ Stiflerovy mámy. Zorničky má rozšířený při pohledu na blížící se rendlík mušlí a řve: "Už je to tady! Už se to nese! To je krásný!" Vyvádí jak pitbul urvanej ze řetězu! Mezi ní a ten rendlík bych se jako překážka určitě dostat nechtěl, ale v duchu se musím smát. 

 

 

Provozák to v zákulisí okomenuje suše: Filip je stejně největší kanec. Normálně jí to udělal, a nemusel na ni ani sáhnout!" ? Jo, jo, pěkně se na to dneska vzpomíná.

 

Výtah

Právě jsem se s Haničkou přestěhoval do novýho bytu. Nejsme tu ani tejden, ještě nikoho neznám. Vlezu do výtahu, a než se stihnou zavřít dveře, přiskočí ke mně takovej docela sympatickej třicátník a zcela nečekaně začne hejkat: "Pane Vracovský, to bylo neuvěřitelný! To nemá vůbec obdoby! Neskutečný, to nejde popsat! Co tu proboha děláte?"

 

 

Ten člověk má očividně radost, že mě vidí, ale já si vůbec nemůžu vzpomenout. Úplně cizí mi ten obličej není, ale fakt nevím. No, a vyklubal se z něj zubař. V domě má ordinaci a byl u mě na kuchařském galavečeru. Jelikož on tam byl se stovkou dalších, tak jsem ho po týdnu nepoznal. 

 

Ale takovej nadšenej zubař v domě je fajn známost. Karma zkrátka funguje - i ta dobrá. Tak to, kolegové a kolegyně, nemrvme!

 

Díky a ahoj zase někdy příště u dalších historek

Filip

Filip Vracovský

Fotografie ilustrační pod licencí C00