Ponechme stranou ideologii a bídu či naopak jistoty, které nám ona doba přinesla. Podívejme se do zpětného zrcátka z trošku jiného úhlu.

 

Ne, skutečně nebylo tolik zábavy kolem nás jako je dneska (ponechme teď stranou její kvalitu). Asi nejzvláštnější mi zpětně připadá, když tak po ránu vejrám do nabídek desítek a stovek tv kanálů, že Československá televize (jediná tehdejší oficiální tv stanice) nevysílala nonstop. První program "šel" od rána do půlnoci, druhý začínal až odpoledne a končil taky kolem 24:00.

 

 Logo Československé televize do roku 1989

© Roman Rogl, Veřejná doména

 

A nejen že nebyla "telka". Moje studenty by nejspíš překvapila absence streamovacích služeb, sociálních sítí… Ty dospělejší by pak do šoku uvedl fakt, že ani v osmdesátých letech, které už pamatuji aktivně, nebyly všude k zhlédnutí stohy porna a muselo se pracně souložit (o tom, jak moc se změnila intimní móda, se raději rozepisovat nebudu - ponechme nastupující generace v naivní představě, že holení je tu s námi odjakživa a bobr je jen sympoš, co s vyceněnejma zubama ohryzává dřevo).

 

Člověk se ovšem nebavil jenom sexem. Alkohol nám dělal kámoše dávno před socialismem a v tvrdé konkurenci lehkých drog obstál i po něm. Co nám tehdy šmakovalo? Nebudu rozebírat pivo. U piva se nejednalo o zábavu, ale o základní životní potřebu značné části převážně mužské populace. Nejlepší se pak čepovalo na místech, kam by nejspíš noha dnešní omladiny nezavítala, případně by utekla po první návštěvě toalety. Ale pamětníkům výčepů z nejnižší cenové skupiny se jistě zaleskne v oku slza. Pípa se tam roztočila s otvíračkou a nezastavila se. Pivo pak bylo jako křen, nad stolky na stojáka se válel modrý oblak kouře, pod stolem pak odpočíval Pepa.

 

 U Pinkasů, zahrádka

© Titl, Veřejná doména

 

Na domácích mejdanech nebo "pracovních poradách" se často podávala brandy, ten, kdo si chtěl udržet zdání luxusu, servíroval koňak. Populární u nás byl rovněž "gruziňák" - a musím říct, že na rozdíl od bolševiků, tanků a vřelých soudružských polibků, patří mezi mé oblíbené pamlsky dodnes.

 

 Východní Berlín

© Radek Homola, Unsplash

 

Tuzemák se ještě jmenoval rum (ač s rumem nemá mnoho společného - jsem fajnšmekr na suché rumy a můžu to potvrdit), vodečka tekla proudem, fernet lakoval naši společenskou rakev a našlo se i pár tlamolepů pro dámy.

 

Tuzemský rum Jindřichův Hradec

© Zaměstnanec podniku - reklamní středisko, CC BY-SA 4.0

 

Kdo neměl "občanku" se správným datem narození nebo měl prostě smolíka, že ji po něm někde výjimečně vyžadovalo (nalévání nezletilým bylo zvlášť v trojkách a čtyřkách celkem standard), mohl si dát pytlík bonbonů a zasnít se, že jednou taky bude dospělej (škoda, že zpětně už to nefunguje - těšit se na dětství a pubertu bych bral, ale co už).

 

Takové luxusní karamelky jako tenkrát už jsem nikdy neochutnal. Lipo, Bon Pari… Některé značky přežívají dodnes, ale s jinou recepturou i majitelem. Sám, když si vzpomenu na babičku, vzpomenu si i na jahůdky obalené v cukru, jediné bonbony pravidelně k dostátní v našem vesnickém krámku.

 

Tvrdé bonbóny

© Adam Zivner, CC BY-SA 3.0

 

Jednoznačným hitem, který z oněch dob přetrval a plní naše žaludky na nejrůznějších trachtacích i v novém miléniu, je chlebíček. Tento poklad naší národní gastronomie žije i nadále vlastním životem. Zároveň ale, mimo nejrůznějších moderních verzí, stále drží svůj klasický kurz. Šunkovej, s debrecínkou, s vajíčkem... Musím říct, že já bych si ho sebou vzal asi i na pustej ostrov, kdybych mohl.

 

Chlebíček

© Jakub Holzer (WMCZ), CC BY-SA 4.0

 

A jak to bylo s tím retrem v žaludku dál? Pokračování už brzy!

 

Díky a ahoj!

Váš Filip

Psáno původně pro autorův blog na iDnes.cz, převzato s laskavým svolením autora.