Mám Gastronomii fakt rád - dokonce tak, že si to velké G neodpustím a neodpustím. A v globálu jsem si určitě nikdy nemusel připadat jako masochista. Byť to někdy bolelo, bylo toho dost a bylo to dlouhé... Ten benefit toho, že děláte něco, co máte rád (milujete), a nechodíte si práci jenom přetrpět, ten je k nezaplacení.

 

Ruku v ruce s tou celoživotní láskou si člověk prošel v životě ledasčím. Ale měl se vždycky kam vracet. Když mu bylo ouvej, stejně tak jako když létal v oblacích, až příliš odtržený od reality všedních dní.

 

 

Na počátky své profesní cesty už dneska vzpomínám se shovívavým úsměvem. Věk mě naučil trpělivosti a pokoře. Dneska už vím, že svět nespasím. Ani nebudu nejlepší kuchař na světě.

 

Vím taky to, že to není žádná tragédie, že ta cihla, co člověk položí při stavbě lepších zítřků; ta, která je přiměřená jeho schopnostem, je dostatečná, a mnohem víc než nic. Taky vím, že ta celoživotní láska není bez kazů. Je to přirozené. Vlastně je to jako s pornem. Časem si člověk připustí, že tak jako na obrazovce ten jeho sex nikdy vypadat nebude (naopak, časem to bude už jenom horší :D), ale stejně si ho dokáže líp užít. Stejně tak si dneska umím užít naší gastronomickou scénu, i když není dokonalá. Navíc: ona na rozdíl od sexu nikdy neumře :D.

 

 

Jako její největší kaz na kráse vidím zlořád, který se dědí už od devadesátých let z jednoho restauratérského pokolení na druhé. Tím jsou černé mzdy. Sice můžu mít pochopení pro toho a onoho kolegu, který se snaží udržet si takhle podnikání za každou cenu - ale není to fér. Podnikání, které si na sebe nevydělá, zkrátka být nemá.

 

A u té férovosti teď nemám na mysli něco tak abstraktního, jako je stát. Ostatně mám dojem, že tenhle Bumbrlíček bude mít vždycky málo. Ať na odvodech a daních vybere kolik vybere. Mluvím o zaměstnancích. O těch, bez kterých by to nešlo (pominu skupinu těch, kteří naopak černé mzdy preferují z důvodu exekucí, jednou je minulost stejně dožene). Ona taková černá mzda je totiž nejlepší cesta, jak se do problémů dostat. Ne až za čtyřicet let při odchodu do penze. Ale mnohem dřív. Stačí úraz, nemoc nebo mimořádná událost, jako byl nedávno covid a události na něj navázané. 

 

 

Nemocenská, případně sociální dávky počítané z výdělku, stačí tak akorát na jízdenku směrem k pěkné louce aby se mohl člověk napást. 

A nemusíte ani marodit. Stačí si zajít do banky pro půjčku, hypotéku (jednodušší je zbytečnou cestu si rovnou odpustit). 

 

Navíc, drazí kolegové a kolegyně, pokud na hru s nepřiznanou mzdou "na ruku" přistupujete a smějete se, že máte o pět, šest tisíc víc než kolega někde kde hrají fér... Víte, že v takových firmách existuje legální dovolená? Často i třinácté platy? Přesčasy?

 

 

Když si to poctivě spočítáte, opravdu máte v "keši" víc? Asi těžko.

 

Díky a ahoj!

Váš Filip

Text: Filip Vracovský, šéfkuchař, ilustrační fotografie: Canva