Bohuslav Pich se podílí na výrobě Becherovky již pětačtyřicet let. Do voňavé výrobny oblíbeného hořkého bylinného nápoje vstoupil poprvé v roce 1973, tehdy jako patnáctiletý mladík sháněl letní brigádu. Ve výrobním závodě se mu zalíbilo, a tak se vracel každý rok. Dnes je jedním ze dvou lidí na světě, kteří znají tajný recept likéru.

 

“Okolo Becherovky jsem chodil každý den,” popisuje postarší sympatický rodák z Karlových Varů. Od původní továrny v centru města bydlel Pich zhruba 150 metrů, dnes dojíždí do areálu v městské části Bohatice, kam se výrobna přesunula. V centru zůstalo pouze Muzeum Jana Bechera a prostor nazvaný Becherplatz s restaurací, kavárnou a suvenýry. Dlouholetý zaměstnanec tradiční české likérky si zde vysloužil také svou vlastní sochu, která je součástí muzejní expozice. “Socha mi připomíná, kolik času už uběhlo, protože se vytvářela, když jsem byl mnohem mladší,” říká Pich.

 

 

Do Becherovky se poprvé dostal po ukončení základní školy. V takzvaném sklepě, kde se nápoj připravoval, se mu tehdy zalíbilo natolik, že se na brigádu pravidelně vracel. Připravoval cukerný roztok, pomáhal při vyndávání bylin z pytlů a jejich přemisťování do digeračního aparátu, filtroval či přečerpával polotovar Becherovky. O tom, že by se jednou mohl stát strážcem tajného receptu českého hořkého likéru, Pich jako mladík nesnil. “Jako každý mladý kluk v té době jsem chtěl být automechanikem nebo opravářem televizorů. Teprve když jsem začal dělat v Becherovce a studovat, říkal jsem si, že bych u toho mohl zůstat,” popisuje současný vedoucí výroby.

 

 

Vystudoval kvasnou chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a v létě roku 1982 nastoupil do firmy jako sklepmistr, později se stal technologem a vedoucím výroby. Strážcem podnikového know-how je osmnáct let. Na otázku, jak dlouho se nad nenadálou nabídkou rozmýšlel, odpovídá se smíchem: “Dlouho, možná tak šest minut.” Uvědomoval si, že podobná pozice se nenabízí každý den.

 

Tajemství přesného mixu bylinek a koření nesmí Pich prozradit ani svým nejbližším. Strážci know-how totiž za porušení obchodního tajemství hrozí vysoké pokuty a musí mlčet i roky po svém odchodu z firmy. Že by šel pracovat někam jinam, jej během těch více než třiceti let ale ani nenapadlo. Voňavá práce v dnes moderní výrobně ho stále baví. Přisuzuje to především její různorodosti. “Mám na starosti plánování výroby, od objednávek bylinek přes míchání až po stáčení,” popisuje a dodává: “Přijdete ráno a zase na vás čeká něco nového, třeba nějaký nový požadavek odbytu a podobně.”

 

 

Jedinou změnu, kterou si Pich za více než 40 let pamatuje, je tak modernizace a přesun výroby mimo centrum Karlových Varů. “V původním závodě jsme byli rozmístěni v několika budovách, ve sklepích, v přízemí i patrech na ulici T. G. Masaryka. A pak jsme se přestěhovali do jednoho areálu na jedno podlaží.” Změnil se taky počet zaměstnanců. “Dříve jsme potřebovali k výrobě jen ve sklepích okolo patnácti lidí, dnes na to stačí tři,” popsal Pich. V dnešní likérce převažují stroje.

 

Vedoucí výroby se každý týden zavře sám v místnosti a namíchá bylinný mix, se kterým se pak dále pracuje. Přesný recept nemá na nástěnce kanceláře ani jej nenosí v hlavě. Vzácný dokument je umístěn v trezoru, a jak sám říká, nesnaží se ho učit nazpaměť. Kromě míchání směsi se Bohuslav Pich podílí také na testování všech surovin a zpracování nápoje až po finální likér. Hodnotitelská komise složená z vyškolených odborníků se schází každý den. Tři až pět lidí dostává tekutiny v čirých, neoznačených kalíšcích a výrobek hodnotí podle předem určených kategorií, jako je vzhled, vůně, chutě a podobně.

Zdroj: Jan Becher – Karlovarská Becherovka, a. s