Nadávat u nás umí každej. Je to už nějaký pátek, kdy jsem usoudil, že lepší než bědovat nad tím , co k nám do kuchyně ze školy chodí,bude přiložit ruku k dílu. Po sedmi letech, kdy "přikládám", si troufnu napsat k tématu několik slov.

 

Vzdělávání v oboru, stejně tak jako obor samotný, směřuje především pryč z minulosti. Z doby, kdy jsem vzdělání získával já sám. Traumata z hodin prosezených v lavici a času zabitého přepisováním učebnice do sešitu mám někde v hlavě zasunuté dodnes. Šok rodičů z toho, že jim synka, který si prosadil řemeslo (i když v něm všichni od malička viděli minimálně právníka), a teď ho chtějí vyhodit z "obyčejnýho učňáku", je tam někde schovaný v šuplíku hned vedle.

 

 

Se skutečností, že jsem si místo chození do školy šel radši zahrát tenis nebo fotbal, ovšem nedokázal dlouho nikdo hnout. Zachránila to doslova za pět minut dvanáct vrchní mistrová, která mě přeřadila na tak zajímavou praxi, že jsem se rozhodl právě jen kvůli té praxi školu přetrpět a odsedět.

 

A nikdy jsem na to nezapoměl.

 

Celý život jsem měl učně nebo adepty maturitních oborů na provozech a snažil jsem se jim řemeslo neznechutit. Ono není na škodu, naopak to vyžaduji, aby si v prváku adept "očichal" i pomocné práce. Jinak si té těžké dřiny, bez které se ale žádný provoz neobejde, nebude nikdy vážit.

 

 

Nicméně pokud studentem někdo jen látá díry po nedostatku personálu a ty pomocné práce jsou i nadále hlavní náplní jeho práce, můžeme se divit, že o něj pak navždycky přijdeme?

 

Abych se ale vrátil k samotné škole: v poslední dekádě pozoruji napříč republikou masivní nárůst zájmu skutečných odborníků z praxe do procesu vzdělávání vstoupit.

 

Přináší to sebou samozřejmě celou řadu pozitiv. Přežité učebnice nahrazují ve výuce projekty, jako je třeba "Kulinářské umění" týmu kolem Jirky Roitha nebo nejnověji projekt kolem kluků a holek z reprezentace a krásný příklad smyslupného využití dotačních peněz "Profesionál v kuchyni i na place".

 

Stejně tak pozitivní je vlna kuchařů a šéfkuchařů na pozicích mistrů odborného výcviku nebo učitelů odborných předmětů. Tady ovšem přichází mé velké téma: propojení těchto odborníků s pedagogikou. Sebelepší znalost vyučované látky není samospasitelná, pokud ji neumím předat.

 

 

Není u odborného předmětu těžké studenta zaujmout ve chvíli, kdy stojíme v cvičné kuchyni. Důležité je, aby v hlavě zachytil i teoretickou část výuky.

 

Bez znalosti a správné aplikaci jejich aktivizačních metod se takový odborník z praxe neobejde. Potenciál jeho působení na škole, pokud si to neuvědomuje, je v té chvíli minimálně přizabitý.

 

Stejně tak hrozí jeho vyhoření ve chvíli, kdy si neumí poradit s tím, co je ve výuce skutečně důležité, a nestanoví si reálně její cíle. Vycházet musí z toho, že na učením oboru stráví se studenty (v průměru) za tři roky dohromady kolem 240 hodin. Na oborech maturitních je to o něco víc (maturitní obory ovšem mají mnohem míň odborné praxe).

 

V neposlední řadě je kamenem úrazu, pokud takový profík pojme výuku jako kurz pro veřejnost. Takové kurzy jsou dneska v módě, a kdo do večera stráveného učením nějakého tématu investuje několik tisíc korun, dělá to proto, že má enormní zájem.

 

 

Celá třída enormě zapálených studentů ve škole ovšem neexistuje. Dobrý učitel dokáže učit všechny. Ty zapálené zvládne i učitel špatný. Přijde ovšem o celý zbytek. Nejenže je nic nenaučí, ale nemá reálně naději v nikom z nich zájem vzbudit. Zrovna v době, kdy je pracovních sil takový nedostaek.

 

Celkem mrzuté, nemyslíte?

 

Propojení kuchařů a šéfkuchařů z praxe s pedagogikou je mé téma, kterým žiju už několik let. Je to skvělé dobrodružství, na jehož si výsledky si navíc můžete (samozřejmě obrazně) sáhnout.

 

Tím vším se snažíme oboru pomáhat na školách, a to při vědomí faktu, že se píše rok 2023 a mladí jsou jiní, než v době okolo milénia.

 

Aby nám po třech letech snahy absolvent z oboru nevypadl (buď k jinému oboru nebo do ciziny), musí se snažit rovněž restauratéři. Dnešní generace není jako my ("pro prachy všechno, šestnáctihodinové směny norma"). Aby ji práce bavila, musí jim dávat smysl. Nehodlají se stát jen jejími otroky. Osobně na tom nevidím nic špatného. Naopak. A chápe to naštěstí čím dál víc zaměstnavatelů.

 

Nakonec pár obrázků z uplynulého školního roku.

Jsem rád, členem kolektivu, který školu posouvá kupředu. Všechno ale neumíme nejlíp, tak si často zveme i zajímavé hosty.

 

Loni to byl třeba Radek David. Letos už se nemůžu dočkat, protože bude spolu se studenty a Honzou Horkým vařit degustační menu.

 

 

Nestor našeho řemesla pan Jiří Eichner.

 

 

A samozřejmě celá řada dalších, pro studenty motivačních osobností.

 

Žijeme i spoustou akcí. Tady kluci nezaříkávají démony, ale chystají tlačenku, případně špejlují jitrničky.

 

 

 

No a já, protože jsem v mládí chodil za školu, jsem loni trávil víkendy takhle. Ale byl to víc než přínosně prožitý čas. Je to stejné jako na pozici šéfkuchaře. Učitel na sobě musí taky pořád pracovat. Takže vlastně žádná změna.

 

 

Díky a ahoj!

Filip

Filip Vracovský

Psáno původně pro blog na iDnes.cz, převzato s laskavým svolením autora

Fotografie: © Filip Vracovsky, Canva, AI