Znáte to. Ráno přijdete do kuchyně. Překontrolujete nože. Vymydlenej jako princátko (na servírky nemusíta ani mrkat, berou i bez toho). A celej ten krásnej den co vás čeká, musí bejt fajn.

 

 

Ostatně kuchařem, či přímo dokonce šéf(kuchař)em, chce být přeci každý. Alespoň si to myslím. Prezident, popelář, nebo kosmonaut, to už je přece dávno passé! A když si člověk dá brčko, nemůže ho na pracovních pohovorech překvapit žádný kandidát, ba ani troška romantiky.

 

 

Jenomže! Co čert nechtěl,blížej se obědy. Hulení došlo, zbytkáč vypršel a servírky začínaj bejt nervózní. Takže je to vlastně takový jako vždycky.

 

 

Naštěstí v kuchyni nejsou žádní úchyláci, a když je člověku nejhůř, dokážou podržet. Ostatně kdo si hraje nezlobí. No, nemám pravdu?

 

 

 

A to je bez diskuse klika. Jenom díky tomu člověk může přežít návštěvu kritika, hygieny i alergika a vůbec takovej zpí***ej den, jako byl dneska. Jinak by totiž zůstal někde s prdlou cévkou jako náš poslední dnešní hrdina.

 

 

Jo. V kuchyni to někdy není snadný. Je to úděl, kde se radost a zoufalství střídaj v pravidelnejch vlnách. Ale co tě nezabije, to tě alespoň zapije. 

 

Takovou sílu emocí u pásu, kámo, zkrátka nezažiješ (a nic proti těm pásům, jenom stejně jako gastro nejsou pro každýho).

 

Nekecneš sebou na práh věčnosti a nezůstanou za tebou sochy, mosty, obrazy… Dokonce ani hudba po tobě nezůstane. Dnešní sláva zmizí stejně rychle jako plný talíře.

 

Ale mít šanci bojovat o tohle všechno každej den znova a znova, to přece není vůbec špatný. Rozhodně je to lepší než chcípnout nudou 

s otázkou, jestli si někdy vůbec byl...

 

Díky a ahoj

Filip

Filip Vracovský, fotografie: Canva, youtube