Předem je třeba říct, že i když si to často neuvědomujeme, je hádka vlastně důkazem, že nám "ten druhej" není ukradenej a že k němu chováme hluboký city. 

 

Pravda, mohl by se mezi náma najít rejpal, kterej bude tvrdit, že to není pravda, protože nám prostě "prcá". Že to vlastně není nic divnýho, když někomu hladovýmu, vystresovanýmu a nevyspalýmu "hrábne." Ale znáte mě. Já radši věřím tomu, že ty naše hádky vznikaj z lásky.

 

 

A co je jejich nejčastější příčinou? Většinou to odstartuje věta: "Kdy už to bude?" Málokterej kuchař bere tuto otázku od kolegů z placu nevinně. Stejně tak málokterý číšník a servírka se dokáže ovládnout a neptat se dvakrát za minutu. Doslova konečná následuje v momentě, kdy stokrát urgovaná objednávka leží na výdeji a kuchař se nemůže dozvonit na nikoho, kdo by ji odnesl.

 

 

A jak vidí danou situaci druhá strana? Zeptáme se číšníka Mirka, přímo zapleteného do dané akce: "No, na šestce seděla rodinka, která docela spěchala. Ale jinak fajn lidi! Uznalý vod pohledu, slušný, usměvavý... Tak když se panímáma zeptala, jestli už to bude, nebo si ještě stihne zatelefonovat, šel jsem se přeptat do kuchyně. Jenomže žádnej z těch magorů kuchařskejch nevodpovídal! Čuměj tam do těch pánviček a mlčej. Fakt psycho, kámo! No, a pak jsem šel kasírovat ten dlouhej stůl pod televizí, každej platil zvlášť, zbylo jim tam pět piv a guláš. Chvilku trvalo, než se jim vrátila paměť. A celou dobu někdo na výdeji mlátil do toho podělanýho zvonku! Nejradši bych vzal, kámo, kalacha (kalašnikov, nejpoužívanější útočná puška - pozn. autora) a vystřílel to tam do mrtě. Teď mě nech bejt, jdu lejt!"

 

 

Oheň na střeše je často i kvůli tomu, že si tamhle Věrka s Maruš občas hrábnou do talíře pro hranolek nebo kroketu. Chápetete to? Když jim nabídnu, že mám čas jim uvařit, tak to néé, dámy nemaj nikdy čas. Ale hrabat těma svejma prackama hostům do talíře, to by jim šlo.

 

Ovšem pozor, Věrka by nám k tomu taky něco ráda řekla: "Jo, vomastek zase perlí, kretén. Voběd nabízel, když se kasírovala a uklízela terasa. Potom prej že nemají čas, musí připravovat... Oukej, stejně jsme zvyklý moc nejíst , člověka to jenom zdržuje.Ale večer to samý. Upadne mu pánvička z ruky a honem, honem žene hadr po nerezu, aby moh co nejdřív lemtat na baru. Ale já s Máňou tady máme plnej lokál, běháme s pitím, kasírujem! Ty pojebaný krokety, to je záchrana života! Fakt už se těším, až si ten blbec bude chtít dát pivo."

 

 

Další dramata vznikají v momentě, kdy třicet vteřin před koncem provozu kuchyně vyjede lístek pro velkou skupinu. Když se zadaří, budou na něm tři poloviční porce a jako dezert šest porcí palačinek.

 

Stejně tak je hrdelním zločinem, když pinglík přijde do kuchyně s dotazem na výměnu přílohy, alergie, diety…

 

Asi nejvtipnější, i když docela smutnej příběh, jsem zažil jako host v restauraci, kde se vzteklý řev kuchaře docela rozléhal po place. Copak se mnou, se mnou to nic nedělalo. Vedle u stolu ale seděl citlivější páreček a slečna se hned začala omlouvat obsluze, ať se nezlobí, že nechtějí dělat nepříjemnosti. Mají jenom hlad.

 

 

Já bych osobně doporučil každému kuchaři zkusit pár směn na place a obsluze naopak v kuchyni. Myslím, že by řada nedorozumění odpadla. Nebo ne?

 

Díky a ahoj!

Váš Filip

Text: Filip Vracovský, obrázky: AI