Dvacetiletý Vojta Petržela je v našem oboru už vyhlášenou osobností a určitě o něm ještě uslyšíme. Zajímalo nás, jak se vlastně ke gastronomii dostal a jaké to je vyhrávat světové soutěže dokonce už i mezi seniory. Domluvili jsme si proto krátký rozhovor. Co z psaného textu není na první pohled patrné, je, že Vojta odpovídal s úsměvem, nadšeně a velmi skromně.

 

Někteří kluci a děvčata se rozhodnou vyučit se na kuchaře/kuchařky brzy a s nadšením, třeba kvůli rodinné tradici. U jiných jde spíš o “z nouze ctnost” - po základní škole se nedokážou rozhodnout, čím vlastně chtějí v životě být, nevyjdou jim přijímací zkoušky na jinou školu apod. Jak to bylo u tebe?

 

O rodinné tradici u nás nemůže být řeč, jsem doma vlastně jediný, kdo se věnuje gastronomii. Taťka má obchod se zvířaty a mamka pracuje v sociální sféře. Ale jednou, jako malý kluk, jsem viděl v televizi nějaký film nebo seriál, kde se objevila i postava šéfkuchaře z Grand Hotelu Pupp v Karlových Varech. Hned jsem si řekl, že to je přesně to, co bych chtěl dělat: šéfkuchaře v Puppu (směje se).

 

 

Takže jste doma hodně vařil?

Vlastně ani ne, pokud si pamatuju, pomáhal jsem mamce jen s vánočním cukrovím.

 

Ovšem výběr střední školy byl jasný.

 

Ano, moje volba byla jednoznačná, maturitní obor Gastronomie na SOŠ a SOU Polička.

 

 

To ovšem museli mít rodiče radost!

 

Bylo to pro ně asi překvapení. Výsledky ve škole jsem měl dobré, spíš asi čekali že půjdu na gymnázium. Ale stal jsem si za svým a věřím, že dnes mého tehdejšího rozhodnutí rodiče nelitují. Já tedy určitě ne. Škola v Poličce je skvělá, dala mi všechny základy a za dnešní úspěchy vděčím tomu, co mě tam naučili. A rodiče mi pak taky hodně obětovali, vozili mě po soutěžích a podobně, což pro ně bylo určitě velmi náročné.Ve výsledku je těch lidí, kteří za tím stojí hodně, každý něco poradí, podpoří, poskytne kuchyň a podobně. Všem za to moc děkuji.

 

Takže takhle jste se dostal k vaření, ale kde se vzal carving?

 

Hned během mého prvního roku v Poličce jsem se nachomýtl ke kurzu, který tam tehdy dělal pan Procházka z Carving studia. Nevěděl jsem přesně, o co jde, ale zkusil jsem se přihlásit. Z jednoho kurzu byl druhý, pak třetí, čtvrtý, sada nožů a začal jsem vyřezávat (směje se). Zpracoval jsem potom doma veškerou zeleninu, kterou jsem našel - mrkev, brambory, kedlubny i řepu, to jsme měli několik let jako k večeři.

 

 

Ke carvingu člověk určitě musí mít výtvarné vlohy, že?

 

Ve skutečnosti si nemyslím, že by mi až tak šlo třeba malování. Vždycky jsem si vymýšlel vlastní motivy a ty jsem potom kreslil, to ano, ale jinak nic moc.

 

Jak to vlastně funguje, vy si vzor na meloun nebo na dýni nejdřív vyznačíte fixem?

 

Kdysi jsem si nápady kreslil nejdřív na papír, ale za ty poslední 4 roky už mám většinu řezů nacvičenou, jen si nejdřív rozmyslím, jak je budu kombinovat. Ovsem soutěžní komisaři neustále očekávají nové nápady, takže třeba teď na Světovém poháru v Lucembursku jsem před soutěží nejdřív zkoušel na papíře různé motivy a ty jsem pak ve finále realizoval. Přímo na meloun se nekreslí nic.

 

 

Člověka napadá, co se s takovými výtvory vlastně potom stane? Neskončí v popelnici?

 

Kdepak, obvykle jsou vystaveny po dobu trvání soutěže, tvůrci si je odnesou ke svému stánku apod., nakonec si je rozeberou hosté nebo komisaři. Někdy díla zmizí, aniž bychom si toho všimli (směje se). A lidé to pak doma zpracují na polévku a tak.

 

 

Zmínili jsme Světový pohár v Lucembursku, jak dlouho jste tam vlastně s týmem byli? A byli ostatní soupeři překvapení, že jste vyhrál?

 

Strávili jsme tam 5 dní, bylo to docela vyčerpávající, ale slavili jsme úspěch. Za to děkuji celému týmu Intergast Culinary Team, kde, díky panu Uherovi, jsem se dostal mezi profesionály a viděl, jak vše vzniká. A není to tak, že bych byl úplně novou tváří, třeba thajského kolegu, který byl mým velkým vzorem a podle obrázků jehož tvorby jsem se vlastně učil, se mi podařilo porazit už před dvěma lety. Ale asi nikdo, včetně mě, nečekal, že budu první. Všichni jsme vyřezávali ve stejném stylu, ale moje provedení a inovace asi oslovilo komisaře nejvíc.

 

Co je tedy pro vás vlastně důležitější, carving, nebo kuchařina?

 

Carving mě hodně baví, rád bych se mu věnoval i nadále a pomohl třeba vychovat mladé řezbáře. Ale dá se říct, že vrcholu už jsem v téhle oblasti dosáhl. Na prvním místě je u mě určitě kuchařina.

 

 

A máte ještě vůbec čas na něco jiného?

 

Upřímně, hodně věcí jsem musel omezit, ale snažím se aspoň úplně nevzdávat fotbal. Zajímá mě taky víno, tedy umění sommelierství, nebo společenský tanec. Není snadné to všechno skloubit.

 

My se potkáváme na soutěži Lázeňský pohárek v Karlových Varech, kde jste členem odborné poroty. Jaký je to pocit stát najednou na druhé straně pomyslné barikády?

 

Zase musím poděkovat za tu příležitost; víte, být ve dvaceti komisařem juniorské soutěže, kde je tenhle věk běžný mezi soutěžícími, je odměna za to všechno, co v gastronomii dělám. Na konci jsem předvedl Master Class, jak bych soutěž pojal já, no a zjistil jsem, že komisař jsem dost přísný.

 

 

Jaká větší akce vás čeká v nejbližší době?

 

V lednu se chystám na mezinárodní mistrovství ČR ve vaření juniorů, dále budeme bojovat s juniorským národním týmem ve Slovinsku. No a zlatým hřebem bude za 2 roky oympiáda.

 

Vojta Petržela se narodil v roce 1998, žije ve Svitavách. Absolvoval maturitní obor Gastronomie na SOŠ a SOU Polička, v současné době studuje cestovní ruch na Vyšší odborné škole v Poděbradech. Je členem Juniorského národního týmu Asociace kuchařů a cukrářů České ️republiky a Czech-Slovak Carving Teamu. Kromě absolutniho prvenství v carvingu z letošního ročníku Světového poháru (mezi seniory!) je držitelem mnoha titulů a medailí z dalších soutěží, z těch nejdůležitějších např. celkový vítěz Světové soutěže Stuttgart 2017, 2 zlaté medaile z kuchařské olympiády v Erfurtu 2016. Z vaření pak dvojnásobný vítěz mezinárodní mistrovství ve vaření juniorů 2017 a 2018.

Redakce GastroJobs.cz

Fotografie: archív Vojty Petržely