Také obdivujete fotografie uměleckých dortů, které se objevují na Internetu? Někdy se ani nechce věřit, že to dílo je jedlé. Většinou jsou to snímky ze zahraničí a laik by tak mohl mít dojem, že v srdci Evropy takové umění nemůže potkat. Ale opak je pravdou. I u nás máme sladké umělce a umělkyně. Jejich díla jsou originální, nádherná na pohled a taky výborná na chuť. A přesto nemají svůj sladký život jednoduchý. Lucie Velechovská dělá svým uměním radost na mnoha oslavách dětských, narozeninových nebo svatebních. Ale o svůj sen musela a musí bojovat, nic prostě není zadarmo.

 

Lucie, já tvou cukrářskou cestu sleduju asi 6 let. Kdy jsi ale začala přemýšlet o tom, že bys chtěla své výtvarné nadání směrovat do sladkostí? Mohla ses stát třeba sochařkou nebo malířkou, proč cukrařina?

Celý nápad vznikl asi před 8 lety. Měla jsem čerstvě po maturitě v oboru propagační výtvarnictví, ale tou dobou byla nouze o práci v tomto oboru. Rozmáhala se grafika na počítačích a o výtvarníky neměl nikdo zájem. Vystřídala jsem různá zaměstnání, ale nakonec jsem skončila v soukromé zoo, kde jsem se starala hlavně o jedovaté plazy. Tou dobou začali dávat v televizi dorty z Ameriky a já na to vždy koukala s otevřenou pusou. Milovala jsem sladké a vždy mě bavilo péct. Čím víc jsem koukala na ty nádherné dorty, tím víc mě lákalo to také zkusit. První dort jsem udělala na rodinnou oslavu (byl hrozný), ale mne to okamžitě chytlo řekla jsem si, že budu zkoušet dál. Postupem času jsem si začala hledat návody v zahraničí a začala se učit a zlepšovat. Uplynulo pár měsíců a mně došlo, že přesně toto je to, co chci dělat a živit se tím. Zkoušela jsem psát do cukráren, všude jsem ale dostala stejnou odpověď: “Vaše dorty jsou krásné, ale bez výučního listu vás nepřijmeme.” Chtěla jsem to vzdát, ale pak přišel nápad. Udělám si výuční list, abych měla šanci dělat v tomto oboru.

 

Každý máme nějaké představy o oboru, který nás zajímá. Jak moc se ty tvoje lišily od školní reality? A kde jsi potom získávala cukrářskou praxi?

Místo na vysokou jsem šla na učňák. Škola jako taková nebylo nic těžkého, začlenit se ve 20 mezi 15leté také nebyl problém, problém byl jen to, že mě ve škole a na praxích brali jako 15letou prvandu. V půlce prváku jsem to chtěla vzdát a zůstat raději u zvířat, nakonec jsem ale pokračovala dál. Na konci druháku už mě při škole zaměstnala cukrárna a já souběžně chodila na praxe a po nich do práce, v týdnech školy jsem pak od pondělí do pátku místo toho chodila do cukrárny, kde jsem nakonec zůstala 5 let. Byla to skvělá praxe, mnohé jsem se naučila a postupně se vypracovala. Za tuto zkušenost moc děkuji. Na druhou stranu pro mě práce znamenala i dost ztrát, hlavně volného času. Dost často se stávalo, že jsem byla od pondělí do pátku v práci minimálně 12 hodin. Ale ve svatební sezóně to bylo klidně i 22 hodin. Po čase se změnily i poměry ve firmě a mě práce přestala těšit. Nakonec přišlo první vážné zranění ze závodů ve sjezdu na kolech. Měla jsem zlomený loket a chodila jsem do práce se sádrou, protože pokud bych zůstala na nemocenské, nezaplatila bych hypotéku. To pro mě byl poslední impuls, že takhle už to dál nejde. Začala jsem hledat jiné zaměstnání a nastoupila do nové práce. Bohužel jsem během pár měsíců zjistila, že toto také nebude to pravé. Po dvouměsíčním dušení ze strany vedení jsem dala z hodiny na hodinu výpověď a přemýšlela co dál. Jelikož jsem dostala zaplaceno jen asi čtvrtinu původní domluvené částky, musela jsem přemýšlet rychle.

 

 

Během této doby už jsem za sebou měla několik cukrářských soutěží. Některé také z učňáku, ale tam to bylo spíše o talířových desertech. Bavily mne, ale nebylo to to, co bych chtěla dělat dál. Po čase jsem začala zkoušet i speciální dortové soutěže. První a druhou zkušenost jsem měla v Hradci na Gastro Hradec, v obou případech to ale velký úspěch nebyl. Podruhé hlavně proto, že mi porotci nevěřili, že jsem dokázala soutěžní kus udělat opravdu ručně a tak mě ohodnotili nejhůř v mé kategorii. Následovala soutěž Svatební dort roku, kam jsem šla s maketou dortu na téma Mrtvá nevěsta. Byla jsem druhá v kategorii. O rok později jsem kategorii vyhrála a pak jsem to zopakovala ještě jednou a přidala jsem k tomu druhé místo s jedlým svatebním dortem. Chtěla jsem ale hranice posouvat dál, a tak jsem se rozhodla jet na svou první zahraniční soutěž do Londýna. Jela jsem soutěžit ve třech kategoriích. A domů jsem si odvezla dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili. Vloni jsem se do Anglie vydala soutěžit znova, ale tentokrát do Birminghamu, kde je mnohem větší konkurence. Odvezla jsem si zlato za svatební dort. Jsem od přírody hodně soutěživá a v tomto směru jsem si našla ideální odvětví, kde svou soutěživost mohu využít. Navíc mě každá soutěž posune o skok vpřed a hlavně se mohu kochat tím, jací mistři cukráři jsou ve světě.

 

A proč ses rozhodla pro samostatnou kariéru? Vadí ti být zaměstnancem nebo prostě tvoje představa o cukrářské tvorbě je natolik odlišná od praxe, že musíš vyšlapávat novou cestu?

Po špatných zkušenostech v zaměstnáních, jsem zjistila, že znova už nedokážu být něčí zaměstnanec. Rozhodla jsem se založit si svoji firmu CRAZY CAKES. Tento proces trval necelé dva měsíce, od výpovědi až po otevření provozovny. Bohužel jsem tou dobou měla na účtu jen asi 5 tisíc, tak mi nezbývalo nic jiného, než si pomoci přes portál Startovač. Byla to ta nejlepší volba, pomohlo mi velké množství přátel a moc si jejich pomoci cením. Nejvíc však podpory přítele, který mě celou dobu uklidňoval a podporoval. Přineslo mi to kromě přispění peněz na provozovnu i úžasnou reklamu, a tak jsem o zakázky od začátku neměla nouzi. Takže nakonec to celé bylo obrovské štěstí v neštěstí. Až teď se můžu konečně sama rozvíjet a pracovat na sobě. Dělám práci, která mě baví a zákazníci mi nechávají v 99 % volnou ruku. Tak každý dort dělám originální a každému na míru. Až teď jsem se dopracovala ke svému stylu práce a hlavně jsem práci cukrářky začala znovu milovat. Nyní už vím, že touto cestou chci jít dál. I když je to někdy hodně těžké. Momentálně moje firma funguje druhý rok. Specializuji se hlavně na narozeninové dorty všeho druhu, ale i svatební, včetně sweetbarů. A taky své znalosti předávám dál. Pořádám odborné kurzy pro veřejnost, kde učím modelaci figurek lidí, zvířat, ale i airbrush a nově i kurzy na 3D dorty.

 

Ve tvých dortech se často objevují zvířata, zvláště psi. A asi nejčastěji rasa pitbul. Máš zákazníky z nějaké pejskařské skupiny nebo čím to je?

Sama mám dva bulíky a adoptovanou čubinu, která vypadá jako staford, a tak mám k těmto dortům nejblíž. Vyrábět dorty na zvířecí tématiku mě vždy bavilo asi nejvíc, ale to skutečné šílenství se psíma dortama začalo teprve vloni na začátku roku, kdy jsem udělala dort jako fenu bulteriera. Měl ohromný úspěch. My bulíkáři jsme svým způsobem postižení a jakmile se dort dostal mezi tuto komunitu lidí, šlo to samo.

 

 

Nabalovali se další a další, co chtěli mít dort ve tvaru svého milovaného chlupáče a k tomu se přidávali i ostatní. Jelikož jsme národ pejskařů, tak když nedělám 3d dort jako psa, tak je skoro vždy aspoň postavička pejska na dortu. Nejvíc zakázek mám ale stále na pesany typu bull. Všeobecně mě ale 3d dorty jako psi bavi, mám to jako takový relax. Baví mě ale i netradiční svatební dorty. Těch klasických jsem si v cukrárně užila až až a teď se snažím jít svou cestou. Vím, že nikdy nebudu mít tolik svatebních dortů, jako kdybych dělala klasiku, ale raději udělám míň těch bláznivých netradičních, než abych celou svatební sezónu dělala růžičky a kraječky (směje se).

 

Když tě poslouchám, je pro mě moc příjemné nadšení, které z tebe úplně září. Překážky, které musíš překonávat, tě neodradily od tvého snu?

Překážek bylo vždy hodně, ale ty jsou od toho, aby se překonávaly, i když si člověk myslí, že už není jiné cesty. Mám názor, že pokud člověk po něčem doopravdy touží a jde si za tím, tak nemůže nikdy udělat chybu a vše se mu nakonec splní. Je jasné, že vždy je snadnější hledat, proč to nejde… Nejčastěji si člověk namlouvá, že na to nemá, že teď není ten vhodný čas, že na to nemá dost peněz, že má strach... Ale vždy jsou to jen výmluvy pro nás samotné, protože když se doopravdy chce, tak jde vše, jen pro to musíme udělat maximum a ono se to pak splní.

 

K tomu nemůžu už nic zajímavého dodat. Děkuju ti za rozhovor, držím palce a doufám, že ještě uvidím mnoho tvých originálních bláznivých dortů.

A vám, kteří máte svůj sen, přeju, aby pro vás příběh Lucie z Crazy Cakes byl správnou inspirací k jeho splnění.
Vaše Lucie