Tentokrát budu trošku vážnější. Konec školního roku a závěrečné zkoušky ve škole jednoznačně ukazují, že na učebních oborech vyrůstá celá řada jedinců poměrně slušně vybavených pro budoucí profesní život. Nedovedu posoudit, jak je to jinde, ale ti naši většinou mají domluvenou práci nebo alespoň tuší, kam budou v životě směřovat. 

 

Tajně doufám, že je to díky tomu, jak jde škola kupředu (rozdíl mezi školou, kam jsem přišel před lety, a jaká je nyní, je obrovský). Ještě víc na tajňáka doufám, že jsem svým dílkem k tomu posunu přispěl i já sám (autor působí jako učitel odborných předmětů na Akademii hotelnictví a cestovního ruchu Plzeň - pozn. red.). Přesto se podle nálady ve společnosti zdá, že dát dítě "jen na obor" bez maturity je jakási známka novodobého malomocenství. Sám se malomocný být necítím. Když jsem přišel s tím, že ze mě skutečně nebude právník, historik, nebo lékař, ale kuchař… Rodiče to úplně nepotěšilo. Měl jsem ale štěstí, že mi v každém důležitém rozhodnutí pomáhala jejich podpora. Nemusel jsem lámat svoje sny přes koleno a jít studovat. Svou lásku k oborům humanitního zaměření jsem si nechal jako celoživotního koníčka. Doopravdy jsem toho nikdy nelitoval. 

 

 

Jasně. Nespočítám kolikrát jsem se v kuchyni rozčílil. Proklel těžké nohy po osmnáctihodinovém záděru. Zaplakal při pohledu na azuro na obloze a frontu před teráskou, když se blížilo otevření. Nemluvě o tom kolik solamylu pak padlo na nejběžnější kuchařské zranění… Troufnu si ale říct, že jsem byl (a pořád to trvá) ve své podstatě šťastný. 

 

Proč o tom ale píšu? Protože na rozdíl od oborů, na středoškolském studiu často vídám ty, kteří ani několik dní před maturitou netuší, co bude za měsíc. Vedle premiantů a jedinců s velkým potencionálem v oboru tam často narazím na jedince, kteří si "musí" udělat maturitu. Na hotelovce to jde přeci snáz, než na matematickém gymnáziu. Přitom spousta z nich by byla na oboru mnohem šťastnější a dala by se podchytit pro řemeslo, než když si přes jejich život rodiče projektují vlastní přání.

 

 

Jsem si vědom, že svět spěje k vládě technologií, a vůbec nechci brojit proti vzdělání. Jen si myslím, že by bylo fajn nenutit do něj někoho, kdo by rukama a srdcem rozdal víc radosti, než když to ve škole a v praci jen přetrpí. 

 

No…, příště to zase bude na veselejší notu. Koneckonců zdá se, že léto bude, jak má být!

 

Díky a ahoj,

Filip

Filip Vracovský

Fotografie ilustrační pod licencí C00