Častokrát jsem slyšel, že restaurace stojí na kuchaři. No, rád bych si pomasíroval ego a řekl, že nic jiného než kuchař důležité není, že já jsem z rodu těch Kingů, bez nichž by to nefungovalo atd. Ale není to úplně pravda. Aby celej kolektiv i s bandou hostů na place fungoval jako dobře seštelovanej orloj, je třeba, aby restaurace měla mimo kvalitního šéfa omastků taky neméně dobrého managera.

 

Teda, managera… Já jsem ještě z dob, kdy Mrtvý moře bylo teprve nemocný a za nás se ta pozice celkem trefně titulovala jako provozák. Ale doba už je taková, že každá hajzlbába má nějakou pěkně znělou funkci, a tak jsem se s "managery" naučil žít. 

 

 

A co naučil žít, měl jsem dokonce tu kliku, že jsem profesně potkával většinou ty nejlepší, a to se to pak připaloval gulášek jedna radost. I nějaká ta kostka ve skluzu se občas připekla a byla pak pěkně rustikální.

 

Ovšem  já ani to slovo "rustikální" moc nemusím. Většinou se používá, když má někdo vobě ruce šmatlavý a něco zfušuje tak, že výsledek vůbec nepřipomíná původní záměr.

 

 

Stejně tak nemám rád, když se někdo propaguje, že "vaří jako u babičky". Kurwa, proč bych chodil někam, kde vaří jako babička, a solil za to těžký boby na prkno, když babička si mě rozmazlí úplně zadarmo? My profíci přeci musíme vařit líp nebo přinejmenším jinak, pak dává smysl, aby u nás někdo utrácel!

 

Nicméně i s tím dobrým provozákem občas zažijete horké chvíle.

 

Guláš na bále

Máte na plese policajty. Plnej barák, nějakejch dvěstěpadesát kousků. Kolem osmé večer se rozrazí dveře do kuchyně: "Ty krávo, Filipe, voni si ve středu objednali k tomu rautu ještě pro každýho guláš na sedmou! Že já kretén ti to neřek?!" Inu neřek, no. Nemám ani čas aby mi naběhla žíla. Kdo má ruce nohy zachraňuje situaci. Rychlej základ, v guláši končí veškerý maso z hotovkovýho ala carte, přihodíme bedničku klobásek, zesílíme demáčem. Světovej rekord v rychlosti pokořen, než se otočí pingl s bednama chleba z nedaleké pekárny, máme vařenej celkem obstojnej rychloguláš a nakonec ještě sklízíme ovace opivněného obecenstva a strávníků!

 

 

Sto řízků se salátem do hodiny?

"To dáme, wole!" uklidňuju zeleného provozáka, který mi zapomněl objednat zájezd. Naštěstí trefil mrtvou dobu odpoledních příprav, a co čert nechtěl, zrovna máme čerstvě naloupaný brambory na knedlíky. "Ra ta ta ta…" Do kuchyně musela i pomocná, ale nakonec máme ještě pět minut rezervu. Plato piv jako omluva a jedeme dál.

 

A vo tom to je. Stát se může cokoli. Ale když neděláte s kreténama, chvilku se člověk proběhne, a pak se zase hodí do klidu. Nakonec, i poštěkat se občas můžem, ale jakmile padne… Na pivo bych jiný parťáky nechtěl! A takhle je svět ještě v pořádku.

 

Díky a ahoj!

Filip

Filip Vracovský

Fotografie: lustrační pod licencí C00