Všechno pro zákazníka! Motto, které je vtloukáno do hlavy generacím pracujících ve službách. Jsou ale situace, kdy má takový pracující pocit, že si někteří zákazníci nezaslouží naopak vůbec nic. Svědčí o tom i zkušenosti našich kolegyň a kolegů z obsluhy, jak je s nimi svěřili ve speciálním vlákně na sociální síti reddit. Posuďte sami.

 

Jen si poslužte!

Vracela jsem se od stolu do kuchyně, když tu ke mně cestou z toalety zezadu přistoupil starší pán a začal si otírat vlhké dlaně o moje předloktí. Na můj nevěřícný pohled reagoval vyčítavě: “No co, na záchodě vám došly papírové ručníky.”

 

 

Přilepte to třeba na mě...

Příběh z podobného ranku nám poslala Bára. Host během firemního vánočního večírku přišel k baru, něco si žmoulal v pěstičce a ptal se na odpadkový koš. Když Bára natáhla ruku s tim, že má koš pod barem, ať jí to dá, že to sama vyhodí, bez řeči jí do dlaně vlepil vyžvýkanou žvýkačku.

 

Nevidíme, neslyšíme!

Měla jsem u jednoho stolu pár, který poobědval a zcela ignoroval moje dotazy ohledně dezertu, kávy nebo dalších nápojů. Seděli oba nad prázdnými talíři, nemluvili, nehýbali se, nereagovali. Nijak jsem to neřešila, ale když jsem pánovi chtěla odnést talíř (opravdu beze zbytku vyjedený), popadl mě za ruku a zařval na celou restauraci: “Ještě jsem neskončil!” Málem to se mnou seklo.

 

 

Kupte si za to něco na sebe!

Větší skupina dorazila během večerní špičky, všichni si objednali předkrmové hranolky a kohoutkovou vodu s citronem. Vodu si nechali několikrát doplnit, setrvali u nás až do zavíračky. Nic dalšího si neobjednali. Účet celkem asi za 130 korun, spropitné pětikoruna. Hosté k nezaplacení.

 

Dobročinná sbirka

Obsluhoval jsem jednou skupinku asi deseti lidí, všechno v pohodě, nakonec zaplatili a měli se k odchodu, až na jednu starou paní. Všiml jsem si, že každý nechal na stole aspoň pár mincí vyšší hodnoty jako spropitné, když v tom ta stařenka vstala, sebrala ze stolu vsechna ta dýška a se slovy: "To je za mě," s nimi zaplatila svojí útratu. Nezmohl jsem se na reakci.

 

My o tom víme

Klasická rodinka na večeři, otec, matka, dvě větší děti a batole (asi dvouletá holčička) na dětské stoličce. Trochu mě zarazilo, že mimino na sobě mělo jen plínku. A už když jsem stůl objednávala, čich mě upozornil, že by dítě potřebovalo přebalit. Očekávala jsem, že si toho všimnou rodiče a něco s tím udělají, ale nic. Při další obchůzce vidím, že se malá hrabe v plínce ručičkou a pod stoličkou na podlaze leží podezřelá hromádka přikrytá ubrouskem. Zápach zesílil. Když jsem pak koutkem oka zaregistrovala, jak holčička vyhazuje z pleny další nechutnou “porci” na zem, nevydržela jsem to a upozornila na celou situaci matku. Její reakce mě uzemnila: “My o tom víme, proto jsem tam dala ten ubrousek.”

 

 

Za všechno může číšník

Šlo o hosta, který byl lehce opilý, už když přišel. Dal si pár dalších drinků a z nějakého důvodu si usmyslel, že za veškeré jeho životní problémy můžu já. Kdykoliv jsem šel kolem něj, tvářil se čím dál tím nasupeněji. A když jsem pak obsluhoval vedlejší stůl, zničehonic se vztyčil a vylil mi plný půllitr s pivem na hlavu. Konec.

 

Sněz si to sama!

Stalo se to ještě během školní praxe, stála jsem na place teprve druhý den. Zákazník si objednal burger bez dresingu, ale já na to, jak jsem ještě byla nervózní, zapomněla. Když jsem mu přinesla burger s dresingem, zatvářil se tak hrůzostrašně, že se mi o tom zdá ještě dneska - po 13 letech - a hodil mi celou porci do výstřihu.

 

 

Smrtelná alergie

Přišla paní s pánem a hned, když si sedali ke stolu, mě ona upozornila, že je velmi alergická na bílé víno. Velmi! I pouhá kapka bílého vína by ji prý mohla zabít. Projela jsem si v duchu receptury všech položek na jídelním lístku, varovala kuchaře a ujistila se, že v ničem, co si paní objednává, není ani stopa bílého vína. Když jsem jim přinesla hlavní chod, ještě jsem jí snaživě upozornila, že nesmí ochutnávat od svého chotě, protože francouzská omáčka v jeho jídle obsahuje právě mimo jiné i bílé víno. V tu chvíli madam vrazila lžíci do manželova talíře, spokojeně polkla sousto a pravila: “Tak kousek mi snad neublíží…” Chtělo se mi křičet!

 

Fakt už je zavřeno? Jste si jistý?

Máme na dveřích těžkou plechovou roletu. Když večer zavřu a jdu vytírat a počítat tržbu, stáhnu ji asi půl metru nad úroveň chodníku, aby škvírou dole trochu větralo. Včera před půlnoci slyším, jak se někdo snaží roletu vytáhnout (marně, jde to ztuha a chce to speciální gryf). Po chvíli škvírou vleze dovnitř po čtyřech pár rozjařených mladíků a křičí na mě: “Máte ještě otevřeno? My chceme jen pivo. Nebo panáka!” Nezabil jsem je, ale měl jsem co dělat.

 

Čtete a říkáte si, že tohle přesně znáte z každodenní praxe? Zkuste ještě článek 18 infarktových hlášek pro obsluhu!

Redakce GastroJobs.cz